Miloš Škorpil: „Až se zastavím, umřu.“

Ultramaratonec, trenér a propagátor běhu Miloš Škorpil. Při pohledu na to, kam, kudy a kdy tenhle člověk běžel, spoustu lidí napadne, že v určitém ohledu musel zešílet… Možná. Ale krásně. Miloš Škorpil, jehož jméno je i pro laiky v podstatě synonymem běhání, nám poskytl velmi otevřený rozhovor.

Co zůstává ve vás neměnné a stejné při běhu po celá desetiletí, která se běhání věnujete? Cítíte třeba stejnou radost z pohybu, nebo nějaké jiné emoce, které ve vás zkrátka přetrvávají, až už Vám bylo dvacet nebo čtyřicet nebo šedesát?

Po celou dobu, co běhám, a je to již 57 let ve mně přetrvává pocit, že běh mi dává křídla. Prostě se vznáším pár centimetrů nad zemí a užívám si pocit absolutní svobody a zároveň cítím vděk, že mohu být součástí něčeho tak úžasného, jako je Země.

Proběhl jste celým svým životem. Byla vůbec někdy nějaká jiná volba? Nějaký jiný plán – být pilotem, hasičem, veterinářem? Kdy začalo být zkrátka úplně jasné, že budete běžec a budete se živit projekty kolem běhání?

Když se ohlédnu zpět, tak asi jiná volby nebyla, protože jsem od narození poměrně silný introvert, takže běh se jaksi sám nabízel. Jinak jsem ale od malička miloval toulání, poflakování, tremping, což mi ostatně taky zůstalo do dneška, i když dneska nevezmu na záda tele a nevyrazím na vandr, ale vezmu si ledvinku či běžecký baťůžek, vodu, něco k snědku, pár kaček a vyrazím s kamarádem na běžecký vandr do pohraničních hvozdů v Karlovarském kraji nebo do Slavkovského lesa. Už v dětství jsem toužil být spisovatelem, ale díky tomu, že, jak říká má manželka jsem dis všechno, tudíž je mi jedno, jestli napíšu i nebo y, či ž nebo š, tak dlouho trvalo, než mi to začalo být jedno. Také poměrně brzy jsem začal trénovat své vrstevníky. Ale běhání mě začalo živit. Tedy spíš to trénování, než můj vlastní běh, mě začalo živit až v posledních sedmi letech. Předtím jsem byl bezpečnostní technik, tedy přesně ten, na kterého se všichni obrací, když je průšvih, ale kterého jinak moc rádi nevidí :).

Jak se Váš vztah k běhání vyvíjel a měnil? Kam dospěl dnes?

Na začátku jsem bral běh jako zábavu, líbilo se mi, že v něčem vynikám, ale na druhou stranu jsem nebyl ochotný se mu obětovat. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem to neměl nikdy tak, že by pro mě byl běh to jediné v životě na čem záleží. Na druhou stranu, po návratu z vojny jsem začal trénovat u Petra Bláhy, vynikajícího běžce a reprezentanta na 800 a 1500 metrů. Běhal jsem hlavně na dráze, měli jsme skvělou partu, která se vzájemně motivovala i pomocí různých sázek, což mě pomohlo maximálně rozvíjet svůj běžecký potenciál, z čehož vlastně žiji dodnes. Zhruba ve čtyřiceti letech jsem čichnul k ultra, a objevil pro sebe nevídaný svět. Svět, v němž jsem byl najednou na špici. Konečně se mi splnily tajné sny jako být mistr republiky v běhu na 24 hodin, reprezentovat a i na mezinárodní úrovni se dobře umisťovat. Nakonec přišlo období, kdy mě začal být svět závodů těsný a já zatoužil po volnosti, po vlastních projektech, díky nímž zpřístupním běhání lidem, kteří do té doby běhání moc nemuseli. A tak jsem oběhl několikrát ČR, běžel z Hodonína do Aše, z Prahy na Sněžku či z Drážďan do Prahy. A taky více začal trénovat druhé.

Který z vašich pozoruhodných nápadů – myslím tím nyní projekty jako běh kolem republiky atd., vám dal nejvíce zabrat?

Paradoxně asi ten, kdy jsem se snažil zdolat po schodech kostela Sv. Bartoloměje v Pelhřimově výšku Everestu, tedy nastoupat výškových 8850 metrů, což se mi povedlo až na čtvrtý pokus a potřeboval jsem  k tomu zdolat 43 660 schodů. Fakt masakr :).

Je známou věcí, že o úspěchu běžce rozhoduje hlava. Jak dokážete pracovat se svým mind-setem? Jak nastavíte psychiku na to, aby vydržela to, co mnoho lidí na světě nevydrží?

No to mi povídejte :). Možná je to, ale jednodušší než to vypadá. Je to dáno nejspíš tím, že si připouštím neúspěch. Tedy že se to nepovede. Nedělám z toho životní drama, ale vždycky to beru jako pokus o něco, o co se ještě nikdo nikdy nepokusil a jak víme, pokus je o tom se pokoušet, nikdy nemáte zaručeno, že to vyjde. Možná by se to dalo charakterizovat i jako pokora. Samozřejmě nechci prohrát, ale život je prostě spousta výzev a každá výzva obnáší nějaká rizika. Vtip je také v tom, že jsem specialista na rizika (profesně), ale při svých projektech ta rizika vnímám jako potencionální, ale dopředu neřeším, jak se zachovám až se projeví. Na to je čas právě na tu chvíli, kdy se ohlásí. Prostě snažím se mít kalhoty pořád na sobě, i když už jsem po kolena ve vodě a musím začít plavat, protože jinak bych se utopil – prohrál!

Kdy prostě… došlo na slzy? Ocitl jste se v extrémní situaci – blízko nebo dokonce za vlastní hranicí?

Na slzy došlo vždycky až po úspěšném zdolání, jsem totiž děsnej cíťa. Ale vážně, přesto, co jsem řekl výše, snažím se za všech okolností poslouchat své tělo a reagovat na jeho požadavky – prosby. Prostě nejít (neběžet) za hranu. Ano, běžel jsem poprvé kolem České republiky, kdy jsem od pátého dne ze šestnácti, běžel se zánětem levého bérce, přetíženým hamstringem, což se paradoxně nejvíc projevovalo, když jsem nasedal do auta a nohu si do něj musel podat. Jakmile jsem však vyběhl, tak jsem mohl běžet, sice jako Joffrey de Peyrac, ale šlo to. Každý den 85 kilometrů. Pak zase nohu složit do auta, dojet se ubytovat a vyspat. Je mi jasné, že to zní bláznivě, ale lidské tělo má neskutečnou výdrž. Pokud jde o práh bolesti, tak ten posouváte vždy když vás něco bolí a neřešíte to práškem proti bolesti, který vypíná přirozenou ochranu těla. Dokud je i při výkonu člověk bolest snášet, byť se zaťatými pěstmi a zuby, tak je se nemusíte bát. Jakmile vám ale tělo skutečně řekne DOST, je nutné ho poslechnout!, ne mu zavřít ústa práškem!

Charakter muže neutvářejí jen úspěchy, možná ještě důležitější je, jak se dokáže vypořádat se svými porážkami. Mnoho se Vám toho povedlo, ale… víte, jak vypadá Vaše soukromé dno? Byl jste na něm? Co se Vám nepovedlo podle Vašich představ a jak jste s takovou zkušeností naložil?

Tak to naprosto souhlasím. Naštěstí to mám postaveno celý život tak, že ne vítězství, ale naopak porážky jsou tím, co posouvá člověka vpřed, a to ve všech rovinách života. Přesto, když jsem byl mladý, tak jsem občas přemýšlel o smrti, ale nakonec jsem si vždycky řekl, že by to byla srabárna. Okolo pětatřiceti, když jsme si přestávali rozumět s první ženou, měl jsem dvě zaměstnání, jednak jsem dělal bezpečnostního technika v ČKD a k tomu na vedlejšák uklízel záchody po dělnících (umyjete a za chvíli můžete znovu :)), abych uživil rodinu, jsem měl nápad, že se na všechno vybodnu a stanu se potulným mnichem. Neudělal jsem to, protože jsem si uvědomil, že ani to není dobrá cesta, protože ti chlapy, se pak starají jen o sebe, ale co ti, co je nechají doma? Nakonec jsem se, když už bylo synům přes dvacet, rozvedl. Potkal jsem Danu, současnou ženu, skvěle jsme si rozuměli, jen byla jaksi vdaná a otálela s rozvodem. Rozešel jsem se s ní, našel si jinou. Náš rozchod byl pro ni impulsem, k rozvodu, neboť až tehdy pochopila, co pro ni znamenám. Rozvedla se, přesto, že jsem jí říkal, že jí nemůžu slíbit, že se vrátím, ale ať to případně udělá pro sebe, jestli to tak cítí. Za rok od našeho rozchodu jsme se vzali a náš vztah nám mnoho lidí závidí. Ale jeden stín na duši mi stále leží a to mladší syn, kterému je sice už 38 let, ale stále se chová jak náctiletý, ale snad z toho taky jednou vyroste.

Z pohledu toho, jak se dnes  k běhu přistupuje, kolik je informací, jaké je vybavení , tak jste začal běhat prakticky v pravěku. Které informace jste nejvíc postrádal?

Haha. Prakticky všechny, jediný zdroj informací byl Sport, Stadión a Atletika. Žádné knihy o běhání, běhalo se v čem se dalo, a to jak v botách, tak oblečení. Na druhou stranu to člověka nutilo přemýšlet, hledat své cesty. Když se ohlédnu zpět, na to, jak jsem na běhání pohlížel, myslím nyní na metodickou stránku věci, na trénink, vidím, že jsem se v tomto ohledu vůbec nezměnil. Vždy jsem to měl nastavené tak, že účelem tréninku je být co nejrychlejší, být schopný doběhnout co nejdál, ale s co nejmenší námahou. Prostě jsem byl a jsem lenoch :).

V mnoha povoláních hrozí vyhoření, pokud se jim lidé věnují příliš dlouho. Musel jste někdy bojovat s nechutí k běhu? Jednoduše řečeno.. zastavil jste se?

Pokud jde o běhání, tak ne. Běh sice miluju, ale není a nikdy pro mě nebyl úplně všechno. Takže pár dní bez běhu naprosto v klidu přežiju, kdybych se ale nemohl hýbat, tak umřu. Takže, když jsem si masivně natrhl stehenní sval, poté, co jsem při běhu z kopce zakopl o kořen a snažil se to ustát, tak jsem sice nemohl několik týdnů běhat, ale chodil jsem s tím pořád, dokonce jsem s tím šel indiánským během ultramaratonskou trasu na Zermatt maratonu a ušel s tím spoustě běžců.

Je zřejmé, že jedete na silný vnitřní motor. Jak funguje – hlava, to je to, co mě zajímá, jak přemýšlíte, co vás motivuje, popohání, těší a nutí se stále učit nové věci a zlepšovat.

Jsem duší pořád kluk! Řekl bych, že to je to nejpodstatnější, protože jakmile člověk mentálně zestárne, získává pocit, že všechno co dělal jako malý, jako mladý, je fuč. Zvlášť když odborníci vám říkají, že už nejste nejmladší, že byste na to měl brát ohledy. Mým mottem a mottem mé manželky je, že věk je jenom číslo! Jasné už nepoběžím maraton Za 2:30, ale na druhou stranu mám spoustu zkušeností, které mi dovolí ho běhat pod 4 hodiny. 

Před šesti roky jsem díky manželce objevil kouzlo posilování, přesto, že jsem celý život říkal, že do posilovny mě nikdo nedostane. Teď jsme si jí dokonce zařídili doma v garáži a moc mě baví sledovat, že i v 68 letech se dá tělo pěkně formovat a jsem schopen dělat věci, které bych ve 40 nezvládl. Takže kluk ve mně, dychtící poznávat pořád nové, je ten, co mě nenechá sedět na zadku.

Jakou nejdelší dobu jste kdy vydržel bez běhu?

Asi jedenáct let, v jedenácti jsem totiž začal chodit do atletického oddílu a od té doby běhám. Jinak nevím, ale byli tam přestávky v řádu týdnů.

A co ego? Jak se muž Vašeho formátu vyrovnává s tím, že léta přibývají a sil je méně? Mnoho mužů prožívá krizi kolem čtyřicítky snad ještě hůř, než padesátku…

Jo, ego je sviňa :). Naštěstí jsem tak nějak plynule přeběhl z role výkonnostního běžce, do role trenéra a tím se mi v životě změnily priority. Dřív jsem usiloval o to být vidět coby sportovec, dnes mě stejnou a možná větší radost dělá, když moji svěřenci dosahují výsledků, které si nikdy nedokázali představit, že zvládnou. No a moje manželka, která je nyní hvězdou žen po šedesátce, je s ní spousta rozhovorů a říká, že za to vděčí tomu,  že žárlila na moji popularitu. Postupně je populárnější než já, takže budu muset něco vymyslet, abychom byli na tom aspoň, co se popularity týče, stejně :).

Atleti bývají velmi citliví na své zdraví, řeší různé bolístky, často se pozorují. Jaké tělo jste dostal do vínku? Kdy jste získal pocit, že mu opravdu rozumíte?

Dostal jsem do vínku to nejlepší tělo, jaké jsem mohl dostat a k tomu hlavu, která mu rozumí a naslouchá. Pocit, že mu rozumím jsem získal v době, kdy jsem trénoval pod Petrem Bláhou a občas jsme to v tréninku přepískli a já si něco narval, samozřejmě se to stalo, když forma byla na vrcholu. Začal jsem přemýšlet, čím to je, pak si udělal trenérskou třídu, přečetl si pár knížek, to už bylo po roce 89 a pochopil jsem, že nejde jen makat, ale je třeba i odpočívat. Že nemůžeme všechnu energii, kterou do těla dostaneme pomocí stravy, spálit výkonem, ale musíme jí část nechat na stavění a opravování, takže jeden trénink bolí a následný by měl hýčkat.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí úžasná žena. Platí to pro Vás?

Částečně určitě. Ale poznali jsme se, když už jsem byl víc trenérem než závodníkem, takže spíš mi pomohla tím, že mě začala prodávat :). Že mi pomáhá s Běžeckou školou, protože sám bych všechno nezvládal.

Spoustě lidí v koronavirové krizi běhání možná zachránilo zdravý rozum. Vnímáte současnou dobu jako renesanci běhu? Tolik lidí snad venku neběhalo ještě nikdy. Nebo ano? 

Osobně jsem to tolik nezaznamenal, u nás, na západě už běhalo hodně lidí i před koronakrizí, ale je pravda, že klienti mě párkrát řekli: už aby to skončilo a lidi se zase vrátili do nákupních center, abych se nemusel proplétat při běhu davy lidí :). Pravdou také je, že hodně lidí začalo běhat, protože se zavřela fitka, pracovali a pracují z domova, takže na to měli a mají více času. Každopádně, pokud jim to vydrží, bude to pro ně jen dobře, protože ničím si člověk nevyčistí hlavu líp, než během a nenahlédne do sebe hlouběji než při běhu.

A když tak potkáváte další běžce… Máte deformaci z povolání? Vidíte chyby? Řešíte je? Oslovují Vás lidé?

Tak,   deformací  z povolání určitě trpím :), ale už se dokáži ovládnout natolik, abych lidi neoslovoval a nesnažil se jim radit, když si sami neřeknou. V nabídce mám již řadu let individuální tréninky, což je 90 minut, kdy ti, co si je objednají (většinou jsou to dárky), učím běhat přirozeně. Daného člověka nafilmuji, aby se viděl, popíšu mu jeho chyby a pak poradím, jak je odstranit. Při tréninku probereme i metodiku (jak trénovat) a všechno, co jej zajímá.

Kterého běžce libovolně z minulosti byste rád viděl naživo a proč?

Když se běhával Běh Rudého práva, běžel tam Kolumbijec Móra. Byl to indián a mě připadalo, že zatímco ostatní běžci hrozně dřou, on se jen vznáší. Běžel jako bůh, toho bych rád ještě jednou viděl běžet.

Kudy vede Vaše nejzamilovanější běžecká trasa?

Moc rád běhám od nás ze Sokolova na Krudum (to je kopec), pak na Lesný (další kopec), Žandov, Dyleň (třetí kopec), Mária Loreto (překrásný kostel), Zelenou horu (čtvrtý kopec), Cheb. Trasa měří cca 80 kilometrů a vede pořád v přírodě. Nádhera.

Jak byste doplnil větu: „Až se jednou zastavím, tak: „Umřu!“